Galerie Černá labuť přichází jako již tradičně každé léto s prezentací tvorby vybraných studentů výtvarného zaměření. V tomto roce se představují nadějní mladí autoři studující pražskou Akademii výtvarného umění. Věnují se převážně klasickým médiím, jako je socha a malba, kterým v uměleckém světě nadále náleží výsostné postavení. Tato výstava přináší svědectví o tom, že nastupující generace úspěšně nalézá stále nové cesty – inovativní přístupy a techniky, i neotřelá témata. Vznikla tak pestrá a rozmanitá mozaika malířských a sochařských děl, jež ve svém základu neopouští zájem o člověka.

Lidská postava pod rukama sochařů podléhá radikální deformaci či fragmentaci. Důvěrně známé tvary se ztrácí v amorfní, tekuté substanci. Kde začíná podoba s lidským tělem a kde končí? Vytrácí se tak i lidskost sama? K expresivní dehumanizaci dochází také vlivem silných emocí, které bolestně rozrušují hmotu. Její bezuzdné vrstvení a proplétání vede až k samotné hranici abstrahování tělesných partií. Tato dystopická verze člověka je znatelně poznamenána tíhou rozháraných pocitů zmaru, strachu a odcizení.

Rovněž idealizované ženské sochy reprezentující dokonalou krásu a vyváženost proporcí díky ostrým chirurgickým řezům pracují s motivem lidského fragmentu, touhy po úplnosti a její citelné ztráty. Nekompromisní zásek do normativní celistvosti vábí zrak, a zároveň znepokojuje.

Hmotná figura však dokáže postihnout i prvek zcela nezachytitelný a prchavý, přitom absolutně nepostradatelný. Vzduch ulpívá nejen v plicích, naplňuje každou buňku, prostupuje celým nitrem až k povrchu. Tělo se díky vzdušnému elementu vznáší, odhmotňuje, nabývá transparentních forem. Vnímavě zpřítomňuje neviditelný nádech jako křehkou esenci života.

Díla malířská se od civilního realismu, jenž stále nachází půvab ve všednodenní realitě lidské existence, posouvají k metaforickým výjevům, jež pomocí svérázné barevné i tvarové nadsázky vypráví o podobenství člověka. Jako prastaré bajky líčí důvtipnou loutkohru o zvlčilém lidském pokolení. Šelmu žijící ve smečce spojuje s člověkem zejména potřeba patřit do kolektivu, identifikovat se s komunitou, zakotvit ve známém komfortním prostoru. Tématem subkultur se zabývají na první pohled radostné férie laděné do pastelových odstínů. V hloubce však mohou ukrývat temnotu, ubíjející nejistotu nebo stesk po ztraceném dětství – věku nevinnosti a bezelstné upřímnosti.

V době, kdy se začínají naplňovat obavy z nezvratných důsledků pošetilého ekologického hazardování, získává tradiční krajinomalba důležitý apelativní charakter. Zdánlivě liduprázdné přírodní scenérie uhrančivého koloritu přináší zneklidňující poselství o vzpourách živlů, kterým se svět už zřejmě nevyhne.Ani abstraktní tvorba nepostrádá jedinečný otisk člověka. Éterické malby rozehrávající impozantní symfonii delikátních barevných tónů v nejčistší formě reprezentují projev lidského ducha – niternou osobní výpověď jako manifest svobodné a osvobozené kreativity

Michaela Vaňková, kurátorka