Má to být letní studentská výstava, sestavená jen z dívčích, či ženských, frekventantek kreslířského a malířských ateliérů Jiřího Petrboka, Marka Meduny a Josefa Bolfa na pražské Akademii, která otevírá, věřme, novou sérii Student Line. I název výstavy má být lehčí. Ale zdá se, že je to celé poněkud závažnější, byť není třeba se znepokojovat. Jistěže jde o docela soudržnou skupinu, ostatně iniciace k výstavě vzešla od Lucie Králíkové a od umělkyň samotných, je tedy mezi nimi jisté prostupující pouto či vztah k umění, ke světu i k sobě samým. Vychází tak z toho blízce kontaminovaná expozice, byť jsou autorky z rozličných ateliérů a rozličných ročníků. Tedy rozličných ateliérů.... Jsou ty ateliéry také vlastně v lecčems si blízké, když ne zcela formálně, tak jistě rozechvívajícím vztahem k poněkud rozbité, zraňující, bolestné a přeci stále barevné skutečnosti, jak vyplývá z práce a postojů jejich vedoucích. A s tím více než méně souvisí i to, co vzniká na plátnech jejich uživatelek. Jde o zkoumání možností vlastní identity, vztahu k tělu, k lidem, k prostoru, kde se pohybují, k temným zákoutím svých odkrývaných duší. Motivy jsou otevřené, vstřícné, narativní, vícevrstevné. Formální stránka je také nepokrytě spontánní, otevřená, začasto výmluvně figurální, a to i tam, kde se nemaluje či nekreslí, jak je tomu v asamblážových látkových kolážích fragmentů povrchů těl již zmíněné Lucie Králíkové. Zdá se, že upřímnost se stává téměř direktivní, malba je právě teď takto aktuální, zobrazivá, s rukopisem nekomplikovaným.  Pokud bych měl říci ku příkladu ještě jedno jméno, pak je to Laura Limbourg. Ale všechny dívky, či mladé ženy, vypovídají své příběhy, vržené do fascinujícího světa, který objevují se stejnou intenzitou, s jakou objevuje svět je. Vstupujeme do nové éry?

Martin Dostál, kurátor výstavy