Bylo, nebylo. Když jsem pro podzimní výstavu v Černé labuti oslovil vedle Batmanlaie také Karolinu Netolickou, chtěla, aby se jmenovala smutně a vážně. Což je na mladou malířku sice překvapivý požadavek, ale přirozeně odpovídá nejen povaze její tvorby, sycené zvláštní melancholickou nostalgií, ale signalizuje i širší rozpoložení a chápání světa nejmladší artistní generací. Napadá mě, že název této galerie a celého domu - Černá labuť, byl stvořený právě pro tuto výstavu. Ani Batmanlai Narankhuu není v tomto smyslu ve své tvorbě daleko od Karolíny. Černá labuť a černý labuťák.
I přes vážnost jejich malířského přístupu a zobrazených témat však nepůsobí jejich tvorba depresivně či bezútěšně. Právě naopak. Bravurní technika, bezesporu u obou snad nejlepší v celé nastupující generaci, jim umožňuje “vyprávět” strhujícím způsobem smutné, zádumčivé, záhadné a hluboké příběhy tak, aby nás povzbudily při cestách životními úvozy, hvozdy i planinami. Nenechte se mást jejich mladým věkem. V jejich malování je poskládána velká zkušenost dějin umění a tázavý pohled na současnost.
Batmanlai Narankhuu (nar. 1994) se dostal z rodného Mongolska, kde od tří let žil v hlavním městě Ulanbátaru, do České republiky ve svých čtrnácti letech. Rodiče ho poslali hned do školy, přestože neuměl jazyk. To je existencionální situace, kterou si málokdo umí představit. Připomíná mi osud malíře Jiřího Georga Dokoupila, který se jako tínejdžr takto dostal s rodiči po osmašedesátém do Německa. Batmanlaiova cesta pak vedla přes Hollarku, kde studoval grafický design - a teprve v posledním roce středoškolského studia začal malovat, na pražskou Akademii, kam se dostal na podruhé do ateliéru Martina Mainera, který naštěstí po dvou letech převzali Marek Meduna a Petr Dub. V letošním školním roce v něm bude absolvovat. I Karolina Netolická (nar. 1993) bude na Akademii absolvovat, v ateliéru Jiřího Petrboka, který musí být nejen nadšen tím, co a jak dělá, ale s obdivem ji chválí jako nesmírně pilnou studentku.
Převyprávět či interpretovat předivo motivů, které se objevují v temnosvitných Karolininých kompozicich a svébytných Batmanlaiových obrazech, ať už ryze realistických či hýčkajících si přechody mezi abstrakcí a figurální narací, už nebudu, už jsem bez tak dlouhej. Jen zmíním překvapení, když Batmanlai zde také vystavuje malířsky geometrické abstraktní obrazy. Vznikaly letos, a komplementárně v expozici doplňují kresebnost Karolíny a upozorňují, že Batmanlaie vzrušuje přednostně malířský proces. Ale i ten má spletitý historický vývoj, podobně jako realisticky snová vyprávění.
Martin Dostál
